Igor Grimmich

Igor Grimmich

Prudká vášeň

Galerie Jan čejka, Praha, 1.3 - 12.4. 2022

Jan Čejka

Úžina

Galerie Art Concept, Praha, 6.9. do 7.10. 2022

Petr Mach

Osvícení

Jan Čejka

Nirvána: Igor Grimmich,  Galerie Vltavín, Praha,  10. 5. - 9. 6.

Igor Gimich (*1979) figuruje řadu let s jistotou na současné umělecké scéně. Vystudoval AVU pod vedením prof. Michaela Rittsteina a patří mezi přední umělce, kteří volně navazují na jeho dílo. Grimmich od začátku rozvíjí nezaměnitelný fikční svět, který pramení zejména z jeho zážitků a městské krajiny. Do světa se ale promítá i autorova flegmatická povaha, zděděný smysl pro architekturu a truhlářská zkušenost.

Výstava je dokumentem tohoto světa. Prezentuje tedy komplexně Grimmichovu poslední tvorbu, a tudíž nemá ambici uchopit do hloubky jen jeden z mnoha autorových námětů. Napříč prezentovanými díly tak najdeme propracované městské plány, intimní ubikace i příběhy z periférií. Přes rozmanitost námětů však stále lze najít společný atribut – Nirvánu.

Nirvána, katarze, opojnost, extáze doprovází Grimmichovo dílo dlouhodobě. Nejenže sám autor tvoří při takovém stavu, ale může být navozena i pozorovateli jeho obrazů. Grimmich k tomu užívá několik paradoxů a kontrastů, které v nás vyvolávají a gradují napětí až k samotnému stavu nirvány. Paradoxy a kontrasty jsou zřetelné jak v jeho tvůrčím přístupu, tak v obsahové složce.

Prvním tvůrčím kontrastem je samotný přístup k zobrazení. Grimmich je na jedné straně otevřený k experimentům, chybám a nedodělkům, aby na straně druhé ještě znatelněji ztvrdil svoji řemeslnou zručnost, rozhodnost a trpělivost, které můžeme objevit především v jeho slabosti pro perspektivní řád.

Druhým takovým kontrastem je práce s prostorovou iluzí. Grimmich ojediněle pracuje pouze s jedním obrazovým plánem. Ba naopak, obrazové plány nejenže užívá velmi často, ale dokonce se nebojí zveličovat poměry mezi nimi. Obrazy tak mívají nepřirozeně protáhlou perspektivu, umocňují velikostní rozdíly mezi zobrazenými předměty, například oknem, zábradlím v popředí omezují výhled diváka a nabízí nečekané a tajuplné průhledy. Ku opaku hloubky však Grimmich přiznává i plošnost obrazu, přičemž tak činí geometrickými značkami, nápisy, nebo i samotnou texturou materiálu.

Tvůrčí paradox lze nalézt v Grimmichově barevnosti. Jsou to barvy kolikrát opojné a vábivé, a zároveň výstražné a křiklavé. Tam, kam bychom se chtěli ponořit do sladkých odstínů modré, fialové, oranžové, žluté a červené, nervózně očekáváme hrozbu. Zajímavá je ale jakási přirozenost mezi používanými kombinacemi odstínů. Ta sice původně tkví v komplementaritě barev, ale i tak zvolené kombinace působí neskutečným dojmem a až večerní městská krajina nás může přesvědčit, že mají reálný základ. Výjimkou jsou černé obrazy. Ty nenabízí takový počet možností k ozvláštnění jako práce rozmanitě barevné, a tak nejsou tolik na autorovy nezávislým světem. Ve své skromnosti a syrovosti ale nabízí o to ilustrativnější pohled na Grimmichovu chuť k prostoru a rýsování, kterou v těchto obrazech můžeme o to více obdivovat. V obrazech také Grimmich občas používá zlacení. To můžeme vnímat jako protiklad k černé i jako protiklad ke kresbě, která je vždy v Grimmichových obrazech patrná. Zlacení obrazům také vdechuje muzejní charakter, až jsme v pozici archeologů, zkoumající artefakt z Grimmichova světa.

Posuňme se ke kontrastům a paradoxům v obsahové složce. Tyto kontrasty vyvěrají z našeho vztahu k jednotlivým dílům. Jednou jsme do nich vtahováni, máme na dlani celá města a jsme v roli starostů a architektů. Jindy jsme naopak nevítanými hosty a z obrazů se nás snaží vystrnadit zfanatizované davy. V případě ubikací a periférií, které jsou na rozdíl od konstrukcí měst intimnější a v narativu konkrétnější, jsme pro změnu nezaujatými diváky. Tyto Grimmichovy obrazy se nás nesnaží zaangažovat, ale naopak staví mezi nás a svůj děj pomyslnou bariéru, skrze kterou do dění nezasáhneme ani kdybychom chtěli.

Paradoxně nám některé situace nebo místa v obrazech mohou připadat povědomá, ačkoli víme, že se jedná o Grimmichovu fikci. Grimmich totiž pracuje s obrazem jako se snem. Třídí si vzpomínky a následně je seskupuje do nových forem. Touto metodou je přitom schopen postihnout nejen vlastní zkušenost, kdy pro některé obrazy našel inspiraci v Tokiu nebo pražských Stodůlkách, ale i obecně zažité představy, ať jde o sídliště jako taková, dopravní odpočívadla, koupelny nebo horské chaty.

A můžeme najít paradox i v práci s časem. Grimmichův jazyk je totiž natolik univerzální, že nikdy nevíme, jestli obraz zrcadlí minulost, přítomnost nebo budoucnost. Při recepci obrazů se tak ocitáme v jakémsi bezčasí, které nás může nasměrovat třeba nazpět do druhé poloviny 20. století, současných přelidněných (asijských) kosmopolitních měst nebo do budoucnosti, jež je nápadně podobná např. té z filmů Blade Runner.

Shrneme-li Grimmichovo dílo celkově: vedle striktních konstrukcí v nich je patrná rychlá ledabylost, hloubku místy narušuje plošnost, barvu střídá pouhá čerň a když obrazy vnímáme, nemůžeme si být jistí ani svojí rolí, ani místem, ani časem. Avšak přes všechny tyto dialogy Grimichovy obrazy nepůsobí neurčitě, neuchopeně, nemastně a neslaně. Ba naopak jsou o to intenzivnější a zdá se snad, že nirvána není jen stavem autora či diváka při jejich tvoření nebo zakoušení, ale že  se stává jejich samotnou náplní.

Jan Čejka

UBIKACE: Petra Příkazská, Galerie NOLA,  Náchod, 20.9 - 26.10.2018

Igor Grimmich, absolvent malířského ateliéru Michaela Rittsteina na pražské Akademii výtvarných umění, patří k rozeným vypravěčům. Jeho obrazy vychází z viděné a denně žité reality, novinových zpráv, filmových scén, fejků i hoaxů, které autor kombinuje do fantaskního mixu. Základním motivem, který se vine jeho tvorbou, je zvláštní pravidelnost městské krajiny připomínající nekonečné termitiště, v němž se kumulují všechny paralelní a alternativní příběhy lidí a věcí. Na plátnech jsou zachyceny městské budovy s řadami oken i lesy komínů a antén, ulice s tramvajemi i výkopy plnými trubek a čouhajících kabelů. Temná monumentalita budov kontrastuje s drobnými postavami, které bloudí dole v prostoru hledajíc správný vchod a svou stísněnou UBIKACI, v níž by mohly najít úkryt před neznámou zatím jen tušenou a zřejmě neodvratnou katastrofou. Na náměstích těchto apokalyptických měst se tyčí obří architektonické sochy, které připomínají předměty neznámého kultu či kódované zprávy z mimoprostoru, jež mají lidstvu poskytnout klíč k smysluplnému řádu, který už však dávno nefunguje. Na prostranstvích okolo těchto monumentů se kumuluje napětí, zde se rodí příběh, zde lze očekávat zvrat, kdy se z obyčejného opuštěného místa může stát jeviště prapodivných slavností či přistávací dráha pro invazi Nového druhu.*

Grimmichova malba je plošná, bez zbytečných vrstev barev a plastických efektů. O to více však jeho obrazy útočí na naše oči intenzivními barvami, výraznými koloristickými akcenty a kontrasty světlých a tmavých ploch či odlesky zlaté barvy. Každý jeho obraz má svou vlastní barevnou zákonitost, v níž hraje roli základní zvolená barva – zelená, jedovatě růžová, cihlová nebo hluboká černá... jakoby nad Grimichovou (ne)lidskou krajinou svítilo jiné slunce. Autor sám vzpomíná na zážitek z dětství, kdy prožíval intenzivní strach při sledování špatné kopie filmu Vetřelec, v němž se všechny barvy slily do odstínů zelených. Ireálnost filmového příběhu byla vygradována neexistencí reálné barvy, která by děsivé scény polidštila. Vedle běžných barev viditelných za běžného osvětlení používá i barvy fluorescenční, které jsou viditelné pouze v šeru pod UV lampou. Malba má tak, stejně jako velkoměsto, dvě tváře: denní a noční, světla a stínu, světa a podsvětí. Cyberpunková představa paralelních světů v souvislosti s tvorbou tohoto autora je zde víc než na místě, neboť setkání reálného a neskutečného, jakési prolnutí dvou světů, je snad nejvýraznějším z Grimmichových témat. Zajímá ho, co se skrývá pod povrchem, a neváhá servírovat divákům svoje „vědecky nepodložené“ verze toho, co vidíme a víme. Na Igorových plátnech tak můžeme zahlédnout prostřihy do jiných světů. Záblesky jiné reality, přírodní, chaotické i mimozemské. Technicistní městské pláně jsou tak obydleny nejen neznámými humanoidními tvory, ale i párem kovbojů na koních. Právě moment vidění-spatření je klíčovým momentem. Neexistuje svět bez vzpomínek a někdy se prostě zhmotní na nejnepochopitelnějších místech. Před jeho obrazy se ocitáme v neobvyklém okamžiku, v němž se koncentrují všechny možnosti a je na nás, zda přijmeme výzvu ke snění, a kam příběh v naší fantazii pošleme… mrakodrapy v Železném Brodě, Stará neděle na sídlišti Zahradní město v Praze i Černé Slunce jsou pozvánkou do světa naší vlastní fantazie a vzpomínek.

Petra Příkazská

  Text Katalogu Igor grimmich 2018

Igor Mediátor Grimmich

„Jakou bizarnost nenajde člověk ve velikém městě, dovede-li se procházet a pozorovat? Život se hemží nevinnými netvory.“

Charles Baudelaire, „Slečna Bistouri“, Malé básně v próze

Svou tvorbou navazuje Igor Grimmich jednak na výpověď umělecké generace sedmdesátých let, jež kriticky reflektovala odlidštěné poměry československého normalizačního „bezčasí“ sžíravou, mnohdy přitom i hravou ironičností. Vychází však také z impulzů generace let osmdesátých, jež smysl malby (ať již v západním Berlíně nebo v Praze) dynamicky „vzkřísila“ v rámci návratu k figuraci a k narativní symbolice. Pokud nás první zmíněná poloha vrací k zranitelnosti člověka zasaženého, ohnutého či obnaženého všudypřítomnými silami brutální moci, je druhá poloha spojována s expresivním, místy přímo primitivistickým ponorem do mýtotvorných prazákladů lidské citovosti.

Igor Grimmich soustavně uplatňuje zásadu, že „startovací dráhou“ tvůrčí představivosti musí být konkrétní vjem z osobně zažité skutečnosti. Tou skutečností je pro něj především hybridní krajina vzniklá neklidným a nerovným soužitím „zbytkové“ přírody a nenasytné lidské civilizace. Čerpá náměty z dětství prožitého na Zahradním Městě v Praze, ze svého současného bydliště v pražských Dejvicích, z Berlína a příznačně ze svých cest po severních a severovýchodních Čechách, kde ho například v Želeném Brodě zaujaly v jinak malebné krajině mohutné, cizorodě působící stavby výškových panelových domů. Cyklus městských panoramat, který autor vytvořil během posledních dvou let, má předlohu v ryze přípravných digitálních fotografiích, sloužících jako východisko k volnému malířskému a myšlenkovému rozpracování. Fotografie se strohým označením „IMG“ (image) a číslem tak stojí u zrodu procesu proměňující věcný pohled na nemilosrdnou banalitu velkoměsta v jakési zjevení nabité intenzivním tušením o záhadnosti a zázračnosti skryté za vnější podobou světa.

Grimmichovy obrazy jsou prostoupené úžasem, který ho naplňuje při pohledu i na ty nejvšednější věci kolem sebe. Například výkopové práce, jež odkrývají podzemní vedení a potrubí, se u něj jeví jako chirurgický zákrok, zviditelňující jinak ponořené žíly, útroby a údy městského organismu. Podobné napětí z uhranutí najdeme v jeho způsobu zobrazení architektury, která díky technice jemného proškrabání vrstvy malby působí jako technický výkres i jako přízrak vyzařující vlastní zvláštní světlo odněkud zevnitř. Lze v této souvislosti obecně říci, že u Grimmicha je toto „kafkovské“ splývání střízlivého popisu a zneklidňující nereálnost určujícím rysem jeho vizuální poetiky.

Grimmichova fascinace urbánním prostředím jakožto „druhou přírodou“ silně připomíná případ dalšího pražského výtvarníka, kterého kdysi také zaujal pohled do vnitřní tkáně města. Při pohledu na jeho obrazy z cyklu „Staré nohy“ si nelze nevzpomenout na úvod knihy Něžný barbar, v níž Bohumil Hrabal popisuje, s jakým okouzlením Vladimír Boudník vnímal odkryté spodní vrstvy městského organismu:

„Vladimír miloval periferii, miloval stále rozkopané ulice, z jejichž útrob bylo vyrváno potrubí, elektrické vedení a telefony, všechny ty černé a vzduté pruty, které objímají svými chapadly zděšené konvenční chodce jako hadi Laokoonovo sousoší, Vladimír miloval vysypané čerstvě pálené cihly a dlaždice jen tak pohozené na hromadách surové hlíny... tu odhalenou metodu vnitřností velkoměsta a přirovnával ty rozkopané ulice ke své grafice, nacházel vždy ve zmatku tvůrčí postupy, takže podle Vladimíra by bylo nejlepší sice spravit všechny ty kanalizace a elektrická vedení, všechna ta potrubí a spoje, ale všechno pak nechat jen tak, jen tak přemostěné fošnami a narychlo sbitými mostky, zrovna tak, jak je to pod katedrálou svatého Víta, když se objeví další rotunda, další kostelík. Vladimír se nikdy nemohl dosyta vynadívat na tu odhalenou krásu, ve které chaos má řád.“

V těchto slovech nacházíme silnou rezonanci s tvorbou Igora Grimmicha, pro kterého je velkoměstská všednost naopak nevyčerpatelným zdrojem podivně podnětných vjemů. Prostředí, jež autor sám nazývá „organizovaným hnusem“, se tak pro něj stává „korálovým útesem“ plným pestrých a překvapivých zážitků.

Novější obrazy Igora Grimmicha svědčí o přesunu tematického zaměření od městských nadhledů k důvěrnému prostředí interiérů. Nedíváme se již z úhlu pohledu „snového průletu“, ale z polohy reálného pohybu po domácnosti. Neměnné však zůstává autorovo zaujetí civilizačním světem jako místem s povahou rozumové šachovnice i tajuplného labyrintu. Okachlíkované plány stěn a podlahy vytváří až renesančně pojatou prostorovost, jejíž přesně vymezená perspektiva kontrastuje s volně expresivními a zářivě barevnými plochami ryzí malířskosti. Ústředním motivem těchto výjevů jsou plastické prvky zásuvky, kohoutku, umyvadla či záchodu, jinak nepovšimnutí společníci našeho dennodenního života, jež se v podání Grimmichovy magické ironie mění v jakési rituální předměty. Autorovo živé chápání architektonické krajiny jako nekonečně propojeného „městského těla“ nám v těchto obrazech naznačuje, že právě zmíněné domácí vybavení symbolicky představují portály k vodovodu („krevnímu oběhu“) a elektrické síti („nervové soustavě“) našeho všeobjímajícího hostitele.

Grimmichovy fluorescentní „zprávy z říše jinakosti“ v nás navozují pocit, že nahlížíme do jakési vitríny či akvária. Při pozorování něčeho zdánlivě cizího si však postupně uvědomujeme, že je paradoxně věrným zrcadlením nás samotných. „Image“ zde proto neznamená jen „fotografický obraz“, ale tázavé metaforické zpodobnění toho, co nejsme svým běžným zrakem schopni vnímat. A mediátorem tohoto zásadního zjištění je Igor Grimmich.

Richard Drury

SEN O ŽIVOTĚ V BEZČASÍ: Gabriela Pelikánová, Sen, Slezskoostravská galerie, Ostrava, 31.1 - 14.3. 2018

Malíř Igor Grimmich (1979) je zcela oprávněně řazen k velkým talentům současného českého výtvarného umění, o čemž svědčí počet autorových výstav nejen u nás, ale i v zahraničí. Tento absolvent ateliéru malby Michala Rittsteina na Akademii výtvarných umění v Praze na sebe upozornil již během studií získáním III. místa na přehlídce umění mladých autorů ARS KONTAKT v roce 2006. V Ostravě nevystavuje poprvé, naposledy to bylo v Galerii Beseda v roce 2011. Už tenkrát jsem si kladla otázku, čím jsou Grimmichovy malby natolik výjimečné, že poutají stále větší pozornost nejen odborné, ale i laické veřejnosti?

Může to být tím, že jsou bravurně zpracované nejen po stránce formální, ale i obsahové, specifický je také autorův přístup k perspektivě, barvě a ke světlu. Výjimečné jsou i nadstandartní formáty některých jeho pláten, které vás svou monumentalitou pohltí. Souhrnně řečeno, tvorba Igora Grimmicha je po všech stránkách originální. Výtvarník pracuje v cyklech, kdy každá jeho malířská série je svým pojetím provokující a plná experimentů. Jestliže v dřívějších letech byla jeho plátna malována s pečlivostí minuciózního rukopisu, nyní je autorův přístup k malbě uvolněnější. Obrazy vznikají v kratším časovém horizontu, s větší spontaneitou, značnou měrou se při jejich vzniku uplatňuje kresebnost společně s prvkem náhody. Jednotlivá plátna jsou často tvořena architektonickým řádem, příznačným pro urbanismus měst 21. století,  který je doplněn o prvky typické pro oblast science fiction. Prostor je zde formován pohledem z výšky, kdy unikátnost Grimmichova přístupu je dána doplněním autentického místa o nereálné, pouze v autorově fantazii existující, detaily. Výsledkem je pak naprosto nový, specifický svět, levitující na rozhraní reality a snu. S tím souvisí i nesnadné časové vymezení jednotlivých výjevů. Jako bychom se pohybovali v prostoru, v němž nejsme schopni rozlišit, co patří do přítomnosti, co je již dávno minulostí a co se  teprve zrodí. Jedná se tedy o sen, který prožíváme, aniž můžeme jeho podobu nějak více ovlivnit, jsme jen pasivními diváky, kteří čekají, kudy se bude autorem nastíněný děj ubírat dál. 

Celkový dojem z Grimmichových pláten dotváří i atypická barevnost obrazů, místy takřka monochromií, jindy tvořící kontrast barevných odstínů. Autor používá barvy spontánně, řídí se vlastní intuicí, korespondující s atmosférou daného obrazu. Kolorit pláten často umocňuje i enigmatické světlo, vyvěrající z nesnadno identifikovatelného zdroje, jež v pozorovateli navozuje mystickou atmosféru na pokraji apokalyptických vizí. V poslední době se autor představuje i zcela unikátními obrazy namalovanými fosforeskujícími barvami. Jedná se o jeho nový pohled na prezentaci děl, vzhledem k tomu, že jinou výpovědní hodnotu má obraz za denního světla a jinou v záměrně zatemnělých prostorech.

Leitmotivem Grimmichových děl je sice architektura, v poslední době však u něj objevíme i drobné detaily, evokující přítomnost lidského interiéru, jako jsou pohledy na koupelnové kachličky, ventily a vodovodní kohoutky. Jestliže se architektura stává synonymem dynamiky, koupelny jsou naopak statickými doklady moderních zátiší našich životů. Jako by malíř potřeboval změnit objekt svého zájmu, zklidnit svou mysl, vnímat svět prizmatem větší všednosti. Jestliže se v urbanistických vizích anonymní postava člověka někdy objeví, v případě koupelen ji pouze tušíme. Obecně se dá říct, že přítomnost lidské existence je na Grimmichových plátnech naznačena bez významnějšího malířova zájmu. Častokrát dokonce dává před detailním zobrazením člověka přednost zachycení živočichů patřících do říše hmyzu, kde se vše řídí zcela jinými pravidly. Autor nemá ambice lidský život nějak hodnotit. Podle vlastních slov se svými obrazy dostává na pomezí reality a snu, inspiruje se vlastními pocity, ale i vzpomínkami, které mají často reálné jádro, i když mnohdy upravené pro potřeby umělce. To, že nás Grimmichova plátna zaujmou a dlouho nepustí, je záležitostí naší vlastní schopnosti reflexe a sebereflexe. Co víc si však může Igor přát…   

Gabriela Pelikánová              

IMAGE: GASK, Kutná hora/ 20.3.2016 - 22.5.2016

IMAGE - výstava v GASK 2016 - youtube

 ZOO: Terezie Zemánková, Galerie Peron, Praha/ 15.12.2011-15.1.2012 

 Na úvod se sluší říci, že Igor Grimmich je absolventem ateliéru malby u profesora Rittsteina na pražské AVU, ale jeho tvorba se rittsteinovskému přístupu k malbě vymyká. Jestli bychom Rittsteina a  řadu jeho následovníků mohli s trochou nadsázky označit za barokní malíře dneška, v jejichž díle je podstatný dynamický aspekt, je Igor Grimmich spřízněný spíše s autory z přelomu gotiky a renesance. Jeho výjevy jsou převážně statické, bez expresivních gest. Velkou, často dokonce klíčovou roli hraje rámec, do kterého jsou vsazeny - tedy krajina a především architektura, kterou rýsuje v perspektivních projekcích s dnes již nebývalou důsledností. Grimmich komponuje scénické celky svých obrazů tak, jako by vytvářel scénografii k divadlu. Činí tak v mistrné narativní zkratce, kde jediná „momentka“ má sílu rozpoutat celou kaskádu asociací a položit tak základ nekonečnému množství příběhů.

Z této mnohovrstevnatosti vychází i název výstavy „ZOO“, který není jen pouhým papouškováním titulu jednoho ze zde vystavených děl. V jeho zdánlivé jednoznačnosti je zakódováno hned několik významových rovin. 

První rovinou je realistické východisko Grimmichovy tvorby. Zmíněný titulní obraz zachycuje výhled z autorova dejvického ateliéru přes nádrže čističky odpadních vod na Vltavě na protilehlý kopec, kde se rozkládá pražská zoologická zahrada. Stejně tak má svůj předobraz ve skutečnosti většina autorových maleb. Tento předobraz je ale jen jakousi šablonou – podobně, jako má svůj základ v realitě sen: na kostru spatřených a v paměti uchovaných jevů dále vrství imaginativní roviny, snoubí vzpomínky s představami, klade přes sebe časové vrstvy. Právě na tomto principu Igor Grimmich tvoří.

Tato druhá, snová rovina jeho obrazů se někdy stupňuje až do atmosféry apokalypsy, která je sama o sobě součástí děje, vytváří jej. Igorovy obrazy odrážejí trauma „husákových dětí“, které se promítlo do snů celé jedné generace deptané cvičeními PCHO a visící hrozbou jaderné katastrofy. Města v těchto snech byla liduprázdná, ozářená ledovým světlem, které se bezmocně prodíralo skrze clonu fialového oblaku po výbuchu. Všechno zde bylo reálné a přece neskutečné. Také Grimmichova města jsou mrtvá a pokud se v nich vůbec někdo pohybuje, jsou to spíš stíny, než lidé. V této perspektivě má malíř blízko ke generaci umělců druhé světové války, především pak k Hudečkovým Nočním chodcům, byť jeho formální jazyk je jiný. Scenérie jeho obrazů jsou nasvíceny nepřirozeně bledým světlem jako vycházkové dvorky ve věznicích, nebo chodby opuštěných archivů. Jeho města jsou odumřelé památníky připomínající megalomanské prospekty z šílených Ceausescových vizí, jejichž skelety si prohlížejí „ti, co přijdou po nás“. Vzkaz těmto „budoucím návštěvníkům“ posílá malíř také formou bankovek, které namísto monumentů a portrétů panovníků a myslitelů, zobrazují poněkud jiné svědectví o naší civilizaci: fabriky, hřbitovy, vězení a koncentráky.

Dalším charakteristickým aspektem Grimmichovy tvorby je vrstvení časových rovin, které se v jeho obrazech někdy mísí jako ve fantastických povídkách Mircey Eliadeho. Je v nich současně zastoupena přítomnost, minulost i vize budoucnosti. Opojení pokrokem a vírou ve všemohoucnost člověka 19. století malíř nahlíží s ironickým odstupem oběti, která vidí a nese jeho důsledky.

Jako příklad uveďme sérii maleb, na nichž se objevuje zatáčka železnice vedoucí podél Vltavy do pražského Bubenče. Výjev zachycuje stále stejnou krajinnou scenérii u Řeže, ostatní kulisy se ale mění. Na jednom obraze řeka úplně mizí a je nahrazena kolejemi a reálný Ústav jaderného výzkumu se promění ve starou cihlovou fabriku. Ztemnělou industriální krajinu ozařují mohutné proudy umělého světla z neviditelného reflektoru, který se tváří jako slunce – ale je nad slunce jasnější, že to slunce není – alespoň ne to naše. Po řece plují remorkéry jen tak mimochodem převážející gigantickou mumii mimozemšťana ve skleněném katafalku, zatímco v rohu obrazu se odehrává vyšetřování smrti skutečného starce, kterého srazil vlak. Výjev z minulosti je protržen střihem do současnosti, aby obojí dohromady bylo přehlušeno atmosférou s hrůzou očekávaného příštího. Jsou to výjevy ze snů, které se odehrávají na místě, které důvěrně známe a přece je znepokojivě jiné. Kdo je vyměnil? Klame nás paměť? Zešíleli jsme? Věci, ani místa nejsou tím, čím se zdají být – právě proto, že se nám dost možná opravdu jen zdají.

Stejně, jako míchá časové roviny, pohrává si autor také se změnou úhlu pohledu. Jsou mutanti ve vitrínách jeho muzeí bytosti neznámého původu, a nebo jsou zde uvězněny mumie našich současníků, které si prohlížejí „ti, kteří přišli odjinud“? Jeho humanoidi nechávají diváka na rozpacích kdo jsou oni, a kdo jsme my. Grimmichovy naučné expozice jsou pohledem klíčovou dírkou do budoucnosti, kdy se budou v teráriích plazit lidská mláďata vyšlechtěná ze zmrazených spermií a vajíček.

Zároveň jsou ale úšklebkem znuděného otce, který strávil úmornou neděli v Zoo zkoumáním rezignovaných šelem, zdecimovaných člověkem přesvědčeným o svém právu znásilňovat ve jménu poznání jiné druhy. A právě roto ironické uchechtnutí je mnohem důležitější, než by se mohlo zdát. Zpřítomňuje v Grimmichových malbách dávku podprahového humoru, který zabraňuje, aby se staly moralistními a aby jejich existenciální východisko sklouzlo k patosu.

Terezie Zemánková

Co bylo předtím, než co bylo potom: Kateřina Tučková, Galerie 21. století, Praha /4. 2.2011- 2. 3. 2011

Igor Grimmich (1979) je absolventem Akademie výtvarných umění, kde studoval v ateliéru Michaela Rittsteina, jenž úspěšně ukončil v roce 2008. Je to bytostný malíř, který konstatuje, že pro všechno, co chtěl kdy vyjádřit, nacházel dostatečně nosné prostředky v malbě. Chtěli-li bychom jej definovat blíže, pak v malbě, která zpočátku nesla expresivní rysy, posléze se nacházela v řádu racionálním, v němž v rozmezí figurace využíval spíše konstruktivních prvků, a nyní se nachází v podobě až téměř kresebné. Igor Grimmich, přestože je autorem jasně rozpoznatelného rukopisu, který nezamění ani divák, jenž se s jeho malbami setkává zřídka, je autorem, který vyznává hledání. Hledání nových formálních poloh malby, o níž se domnívá, že by se neměla zacyklit v jednotném výrazu.

Tematicky ale vybočuje jen málo. Od počátku se soustředil především na člověka a prostředí, které jej obklopuje. Stal se interpretem města, intimních lidských prožitků, lidského konání, které se nejprve neodpoutávalo od reality, nyní (v cyklech z roku 2010 a 2011) se však přesouvá k nadrealitě snu.

Celek výstavy se věnuje námětu „probouzení ze snu.“ Grimmich se pokouší zachytit věci, které se odehrávají ve snové rovině, přičemž přecházejí do reality jako neodbytná představa události, která se mohla stát. Snaží se postihnout okamžiky, kdy se ve snu ocitl na určitém místě, které dobře znal, i když jeho podoba byla trochu jiná, posunutá, než je ve skutečnosti. Jde o okamžik, v němž chvíli ani nevíte, co je realita. Někdy se taková představa nerada opouští, jindy se jí naopak s úlevou zbavuje.

Realita se pokřivuje, až se změní v něco nového.

V tomto duchu některé z maleb zobrazují místa, která pražský divák lehce pozná: jde o výseč Václavského náměstí s přilehlými ulicemi, které jsou zachyceny s geometrickou přesností. Ostatně proto se nyní v Grimmichově ateliéru objevily i různé typy pravítek. Avšak v důvěrně známém prostředí něco nesedí: střed Václavského náměstí je odkryt a z jeho útrob je vyjímána obrovská postava, pravděpodobně nějakého mimozemského původu. V tomto námětu Grimmich vychází z cyklu maleb z roku 2009, který nesl název Homunkulus. Formálně jej však pojímá jinak: s až obsesivní kresebnou přesností. Popsaný výjev se v současném cyklu objevuje několikrát, přičemž jeden z obrazů s názvem Úsvit se stal v lednu 2011 jedním z vítězných děl Europol Art Competition 2010, a po této výstavě poputuje do sbírky Europolu v Haagu.

K neobvyklému názvu výstavy pak autor říká následující: „Co bylo předtím, než co bylo potom“ se vztahuje k situaci, kdy nevíte, co je realita a co sen.

Je to přesný popis zvláštních kresebných maleb, které divákovi připadnou určitě známé, ale nějak podivně, nějak jinak.

Kateřina Tučková, kurátorka výstavy

Náhlé uvolnění: Aleš Rezler, Galerie Vltavín, Praha  /15.9.-11.10.2009

Igor Grimmich (*1979), absolvoval profesionální výtvarné školení na Akademii výtvarných umění v Praze v malířském ateliéru docenta Michaela Rittsteina v letech 2002-2008. Již od roku 2003 se začal prezentovat jako nový autor v rámci společných přehlídek soudobé tvorby v Čechách i zahraničí a od roku 2003 také na svých výstavách samostatných. Patří dnes k výrazným osobnostem současné nejmladší malířské scény. - Grimmich tíhne k expresivitě, reálnému zobrazování a narativitě. Během studia jeho volná tvorba do obsahové složky začlenila systém sociální grotesky a je schopná tak reagovat na nejrůznější typy každodenních situací. Předpokladem k tomu je schopnost práce s figurou a nejen s figurou ale i odpovídajícím prostředím. Vnímá pocity individua v městské zástavbě, její dominantnost a pracuje s figurou jako se stafáží, jakkoliv jsou právě ony figurální scénky nositelem fabulace. Jako nadaný vypravěč se Grimmich pohybuje ve zvláštním světě imaginace a fikce, které propojuje s reálnými situacemi z běžného života. Je Grimmich městský malíř? Na první zběžný pohled možná. Grimmich ale není dokumentátor. Je fascinován architekturou města, megalomanskými podobami lidských úlů, sítěmi komunikací, ztrátou intimity a osamělostí individua. Charakteristický je pro něj vyhraněný zájem o syrovost témat, podporovaný brilantními malířskými postupy. Propojuje monumentalitu témat krajiny a měst s expresivní malbou, s citlivostí pro barvu, světelné nálady a popisný detail. - Je jisté, že Grimmich prošel cestou formálního vývoje. Od prvních sevřenějších městských výjevů s náznaky existenciálních situací v obrazech Nehody z roku 2004 spojených s rozevlátějším způsobem malby, přes otevřené asketické krajiny Pohřbů ze stejného roku v klidnějších plochách s mystičtějším podtextem davových scén zástupů anonymních postav oživených smyslem pro alegorii a symboličnost. U Grimmicha se vyskytuje několik tématických námětů s kterými pracuje opakovaně – město, krajina, komunikace. Důležitý je i pohyb (ve smyslu hromadné či individuální dopravy) a jeho agentážní prostředky - automobil, autobus, motorka nebo vlak. Grimmich jako nadšený motorista kompiluje symbol automobilu či motorky nejprve do akcidentálních výjevů zmíněných Nehod. Setkáme se s nimi i v Poruchách z roku 2006. V cyklu Zabijačka (2009) přibude sanitka a policejní vůz. Tato témata světská se střídají zvláštním způsobem s tématy mytologicko archaickými nebo metafyzicko mystickými. Máme na mysli starší funerální cykly Pohřby a Hřbitovy, nejnovější Homunkulus (2009) anebo Nový druh (2009). - Grimmich si ovšem jako bytostný malíř užívá svoje vize tak kontroverzně jak jen může. Nedeprimuje ani sebe ani nás závažností depresivního námětu. Staví obraz tak, aby vážnost frivolně odlehčil groteskním detailem. Člověk je obsažen v jeho plátnech jakoby mimoděk. Figura má zde význam převážně zástupný, symbolický, jakkoliv je podrobně zpracována. Její podstata je antipsychologická a její smysl se naplňuje teprve naším prostřednictvím. Ať tak či onak intelektuální obsahy Grimmichových sdělení mají schopnost morálního ataku. Města zaplněná figurální hemživou stafáží, připomínají u Grimmicha sarkofágy vyhynulé civilizace. Pohyb je strnulý a mrtvolný. Grimmich čerpá z tísnivé alarmující pocitovosti, která inklinuje k morálním a vyšším principům. Nepracuje s monumentalitou jen v rámci krajiny nebo města. Je-li v jeho zájmu figura, využívá hieratičnosti. Obrazy ze série Poslední triumf předcházející cyklům Homunkulus jsou stejně tak plné syntézy grimichovských postupů -  jisté volné malby, náznakovosti obsahů, inklinování k zobrazování archetypálních prostorů. Temné škály podporující taktiku tísnivého symbolismu vyvažuje Grimmich pestrostí barev nebo světelnými akcenty. - Mluvíme neustále o možných způsobech selektování Grimmichovy tvorby. Nesmíme tedy opomenout ani další rysy, které jí prostupují. Na jedné straně naprostá koncentrace tvůrčí - zjevná z každé konkrétní malby - a na druhé straně těkavost, díky které máme pocit jakési mozaikovitosti až neukončitelnosti. Nejlepším příkladem těch dvou pólů - usebranosti a rozptýlení – jsou početné Grimmichovy práce na drobných formátech. Nepostrádají biedermayerovskou intimitu romantismu devatenáctého století. Jsou výmluvným dokladem posedlosti autora rozpracovat téma do posledního detailu v této až deníkové formě a představují zároveň zcela samostatnou linii Grimmichova vyjadřování. Původně vznikaly v souvislosti s pečlivou přípravou na diplomovou práci v době Grimmichových studií na akademi. Dnes jsou pevnou autonomní součástí autorova díla a snesou   možnost prezentace v jednolitém celku, variantním, živém a přesvědčivém. Kde vlastně hledat ono náhlé uvolnění, v rychlém nervním sledu těchto „miniatur“? Nebo ve větších formátech, kde se prostor otvírá a my vstupujeme tam, kde nás Grimmich chce mít? Těžko říci. Nebo jednoduše ve smyslu obrazů se stejným titulem – Uvolnění I až V (2009), s výjezdy policejní hlídky nebo sanitky k nehodě do otevřené krajiny, kde jediným možným náhlým uvolněním je zánik existence bezejmenné individuality.

Aleš Rezler

Rychlostí světla: Gabriela Pelikánová, Galerie Beseda, Ostrava/9.6.2011- 29.7.2011

Igor Grimmich (1979) se zcela oprávněně řadí k největším talentům současného českého výtvarného umění. Tento fakt dokládá stále navyšující se počet autorových výstav nejen u nás, ale i v zahraničí. Není to ale otázka posledních pár let. Tento absolvent ateliéru malby Michala Rittsteina na Akademie výtvarných umění v Praze na sebe upozornil již během studií získáním III. místa na přehlídce umění mladých autorů ARS KONTAKT v roce 2006. Čím jsou ale Grimmichovy malby natolik výjimečné, že poutají stále větší pozornost nejen odborné, ale i laické veřejnosti?

Odpověď se sama nabízí – Grimmichovy obrazy se vyznačují bravurou zpracování, a to nejen po stránce formální, ale i obsahové, důrazem na detailní provedení a specifickým přístupem k perspektivě, barvě a ke světlu. Souhrnně řečeno, tvorba Igora Grimmicha, se naprosto vymyká jakýmkoliv současným trendům, jeho dílo je po všech stránkách originální, a tudíž své. Grimmichova plátna nás od prvního okamžiku pohlcují, provokují, nutí nás věnovat jim nejen náležitou pozornost, ale i čas, nutný k jejich percepci. Výtvarník pracuje v cyklech, každá jeho malířská série je svým pojetím nová a stále více a více provokující.               I když autor často experimentuje, jeho obrazová plátna jsou v posledních letech majoritně tvořena pohledy na striktní architektonický řád, tolik příznačný pro města 20. a 21. století. Prostor je zde formován precizně vykonstruovanými architektonickými objekty, které specifikují každodenní realitu našich životů. Výsledná morbidita tohoto urbanistického pojetí je ještě umocněna Grimmichovým záměrem, koncipovat své obrazy pohledem z výšky, prismatem jakési ptačí perspektivy. Díky ní nejen autor, ale potažmo i divák, získává jakýsi nadhled nad imaginární skutečností, který je v tomto případě v konečném důsledku spíše ubíjející, než aby působil očistně. Nejzajímavější devizou Grimmichových maleb je zcela unikátní přístup k realitě, který ve svých obrazech podává. Divák si je jist, že dané místo notoricky zná, ale zároveň si je vědom, že komplexní zachycení namalované destinace se vymyká jeho empirii. Malíř zde záměrně využívá pohledu na autentický urbanistický prostor, který však doplňuje o nereálné, a pouze v jeho fantazii existující, detaily. Vše pak zakomponovává do naprosto nového, specifického světa, levitujícího na rozhraní reality a snu. Divák je tak autorem nepřímo vmanipulován do situace, kdy srovnává, hodnotí, přemýšlí a analyzuje před sebou viděné a neplánovaně se stává aktivním článkem a duchovním spolutvůrcem obrazu.

Díky svému perspektivnímu pojetí Grimmich nepočítá s detailním zmapováním lidské postavy. Přítomnost člověka je na plátnech mnohdy pouze schematicky naznačena bez většího malířova zájmu, jindy lidská figura v prostoru zcela chybí. Člověku je tak vymezena minimální pozornost v porovnání s precizně vykreslovanými okny domů nebo elektrického vedení kolejových tratí, mizejícího v nekonečnu. Malíř záměrně nediferencuje jednotlivé lidské individuality, všechny figury mají stejnou formu a potažmo i nitro v sobě ukryté. Nikdo se neodlišuje, nevyčnívá. Daná realita v nás evokuje poznání, že všichni jsou jen hnidami uvízlými v toku času, slepě se podvolujícími mnohdy absurdním zákonům. Nicotná  a nedůležitá jsou veškerá osobní přání a sny v porovnání s všudypřítomnou realitou drtící lidskou identitu.

 Časové zařazení daných výjevů, je často těžce identifikovatelné. Spíše máme dojem, že se vše na obraze odehrává v jakémsi strnulém bezčasí. Hodnota plynutí času je zde na první pohled zcela nepatrná. Sekundárně si ji uvědomíme pouze pomocí zachycení pohybu ptáka letícího těsně pod naší pohledovou osou nebo sledováním trajektorie pohybu jakési vesmírné lodi, brázdící prostor nad městem. Jako bychom se pohybovali v prostoru, v němž nejsme schopni zcela rozlišit, co ještě patří do přítomnosti, a co je již dávno minulostí nebo se teprve zrodí.

Celkový dojem z Grimmichových pláten umocňuje barevnost obrazů, hraničí s monochromií. Veškerý prostor je tvořen místy až mystickou symbiózou šedého a hnědého tónu, umocněnou existencí enigmatického světla, vyvěrajícího z mnohdy nesnadno identifikovatelného zdroje. Plocha obrazu je místy zcela záměrně roztříštěna sytým odstínem – zpravidla modrým nebo červeným – v kontextu celého plátna rozporně působícím nejreálnějším dojmem. Grimmich, podle vlastních slov, tóny barev používá spontánně bez jakékoli předem dané symboliky. V otázce barevnosti se striktně řídí svými vlastními pocity, korespondujícími s atmosférou daného obrazu a s momentálním rozpoložením autora.

Mnozí z vás si možná kladou otázku, proč autor, způsobem pro něj tak příznačným, shlíží na svět z výšky a hodnotí jej. Paradoxem je, že byť se to tak na první pohled může zdát, Igor Grimmich nemá ambice diváka vychovávat a vztyčovat před ním varovný prst. I přes své mládí došel k poznání, že by to bylo zcela zbytečné. Vždyť, kdo z nás je bez viny, když na běhu dnešního světa se všichni podílíme už jen tím, že jsme jeho součástí? Podle vlastních slov svými obrazy nechce vyvolávat nic. To, že nás jeho plátna pohltí a dlouho nepustí, je záležitostí naší vlastní volby a schopnosti reflexe a sebereflexe.

Igor Grimmich nevystavuje v Ostravě poprvé, v Galerii Beseda jsme již jeho díla mohli vidět při kolektivní - ještě studentské - výstavě v roce 2006 a následně samostatně na přelomu roku 2008 a 2009. V obou případech zdejší publikum svou netradiční tvorbou zaujal. Tentokrát se ve výstavním prostoru částečně objeví i obrazy, inspirované přímo Ostravou. Před časem zde strávil pár dnů, které věnoval studiu. Potřeboval si naše město zažít  a načichnout jím. Jeho geniem loci byl naprosto fascinován. Překvapilo jej, jak dalece se zde snoubí staré s novým, fragmenty minulosti s naprosto současným a moderním. Ostrava je podle něj zcela unikátní místo, v němž se neustále projevují doklady dob dávno minulých, které si my všichni nosíme s sebou a v sobě. Výsledkem malířových úvah je právě tato výstava. Staňte se i vy tajným voyerem vlastního města  a pohlédněte na něj zcela nově -  z nadhledu.

Gabriela Pelikánová

JanČejkaGALLERY

GALERIE VLTAVÍN

GalerieKONTRAST

GALERIE PERON

GALERIE KOTELNA 

GALERIE MILLENNIUM